Albánie - země orlů 2012

ÚVOD

Uběhly tři roky od poslední expedice do Švédska a já měl opět nutkání vyrazit někam ma výzvědy. Ne na úplnou expedici, ale takové menší seznámení s nějakou krajinou, kam bychom se mohli později opět vrátit. Původně se mělo jednat o Bulharsko, či Rumunsko, nicméně byl jsem nucen splnit jeden zásadní požadavek Dády - "hlavně aby tam bylo moře".

Dlouho jsem tedy různě zvažoval, propočítával a Bulharsko mi přišlo moc daleko a jednak takové ne úplně zajímavé. Sice jsem si koupil již průvodce, studoval mapy, ale stále mě to táhlo pohledem jinam. Je tam v rohu, u moře, vedle krizí zmítaného Řecka, nikdo o tomto státě vesměs nic neví, nabídka průvodců i map je mizerná, cestopisy na netu prapodivné, to by mohlo být ono. Můj nápad zraje v hlavě jako víno a když na Dádu vyhrknu, deset dní před odjezdem, že jsem se rozhodl pro zemi orlů, čekám vše jen ne souhlas s tímto bláznivým nápadem.

Až překvapivě je tento nápad kladně přijat, ale zato v práci i blízkém okolí jsem považován za naprostého blázna - "tam tě zastřelí!", "ty ses dočista pomát, hlad, bída a neštovice" apod. sofistikované rady a komentáře přicházejí ze všech stran. A já se tím jen utvrzuji ve správné volbě a definitivně se ani ne týden před odjezdem rozhoduji - rok 2012 bude ve znamení země orlů, neboli Albánie.

Naštěstí jsem prozíravě, mnohem dříve než mne napadla tato destinace, začal již vyřizovat formality tipu nový pas, mezinárodnéí řidičák a tak zbývala maličkost. Sehnat rozumnou mapu a nějakého průvodce, který by byl alepsoň trochu aktuální. Připohledu na nabízené možnosti jsem poněkud zklamán - map je poskrovnu a v měřítku zcela nepoužitelném a s průvodci je to ještě horší. Nakonec kupuji přeloženého průvodce od jakési americké autorky a jedinou podrobnější mapu v měřítku 1:220 tis - není to nejlepší, ale říkám si, lépe než drátem do oka. Postupem času si říkám, že i ten drát by byl snad lepší než tato slátanina alá průvodce a mapa, kterou moudrý němec chtěl v rámci objektivity vylepšit a názvy měst si jaksi poněmčil. Opravdu hodnotné zboží.

Den první – 26.8.2012

Je něco málo po půl čtvrté ráno a my, účastníci expedice tj. Já, Dáda, Verča a pejsek Mouk, se pomaličku probouzíme do nového dne. Je třeba zabalit a připravit poslední zbytky proviantu a pomaličku se odebrat na cestu do země orlů. Dle prvních plánů a i dle navigace nás čeká cirka 1300 km, během nichž protneme území šesti států – Slovenska, Maďarska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Černé hory a konečně i Albánie, cíle naší cesty.

Klasická ranní příprava proběhla bez větších zádrhelů, dobaleny byly poslední zbytky jídla, zbývá jen naložit a vyrazit s ranním rozbřeskem na dalekou cestu, vstříc divokému Balkánu. Na cestu nám krásně prší a i teploty padají na přijatelnou úroveň, což nás těší, neboť klimatizace je již pár let nefunkční a vyšší teploty uvádějí náš vůz do stavu blízkého sauně.

Rozhoduji se naší vlast absolvovat po tepně vlasti, neboli dálnici D1, což je dostatečné probuzení i pro zatvrzelé spáče.  Po cestě dotankovávám u našich ruských kolegů, neboť ceny benzínu u konkurence atakují  hranici 40,- Kč a tu nehodlám prozatím pokořit.

Cesta probíhá bez větších problémů, byť cesta po D1 je vskutku zážitek k pohledání. U Brna vyrážím směr Bratislava a kousek od hranic odbočuji na neplacené úseky, náš úděl chceme-li se vyhnout dle nám zbytečným poplatkům.

Takto spokojeně pokračujeme přes území bačům zaslíbené až na území paprik a klobásek. Je to úmorná a dlouhá cesta lemovaná řadou malebných vesniček, nicméně alespoň příjemně ubíhající. Zastavujeme pouze na chvilku u benzínky, abychom pojedli něco se zásob statečně se držící lednice a doplnili tekutiny, neboť s přibývajícími kilometry a blížícím se územím jihu, stoupá i teplota na palubě vozu. Klimatizace z 80. let, neboli  stažená okénka, sice dokáže navodit pocit, že teplota je snesitelnější, ale není tomu tak. Vedro je neskutečné a pot z nás doslova lije.

Blížíme se k hranici území Chorvatska a rostou i naše obavy z prvních kontrol – vozidlo je naloženo až po střechu a nikdo nikdy neví, co celníkovi přeletí přes nos. Naštěstí se obavy nevyplňují, a jelikož míříme i správným směrem, v opačném jsou již poměrně dlouhé kolony, probíhá odbavení bez větších potíží.

Území Chorvatska je poměrně nudnou záležitostí – vedro je úmorné, krajina nudná, bez nějakých zajímavostí. Naštěstí se nejedná o dlouhý úsek cesty a i tuto nudnou pasáž zdoláváme. Bohužel plán cesty se pomalu, ale jistě bortí a na území Bosny a Hercegoviny vstupujeme až kolem páté hodiny odpolední a to náš čeká ještě pořádná porce cesty.

Hraniční kontrola je bez větších problémů a my vstupujeme na území, které je od počátku poměrně barvitější a zajímavější. Hory, zákoutí, krásné výhledy – to vše opravdu stojí za to.  Bohužel hlavní tah na Sarajevo je doslova zasekán auty a tak popojíždíme mnohdy v kolonách anebo se vrháme do ne zcela bezpečných předjížděcích manévrů. Po cestě spatřujeme mnohá území lesů, které pohlcují rozsáhlé požáry, ovšem nikoho kromě nás to nevzrušuje. Asi oheň patří ke zdejšímu koloritu země.

Pár desítek kilometrů před Sarajevem nás uvítá krásná a nová dálnice – bohužel je to jediný úsek, za který jsme nuceni zaplatit 2,5 eura, ale co se dá dělat – jiná cesta není k dispozici. Bohužel u Sarajeva nás již obklopuje tma, ale i první dopravní zácpy. Vše zdoláváme poměrně úspěšně, nicméně množství benzínu povážlivě ubývá a já jen doufám, že přechod do Černé hory naší situaci zlepší.Zdejší měnu nevlastním a nevím, jak by se tvářili pumpaři na platbu v eurech.

U města Foča odbočuji směr Podgorica a Černá hora – úsek je to poměrně krkolomný, plný zákrut a rozbitých úseků, ale to nic není v porovnání s tím, co nás čeká na hraničním přechodu. „Kampak míříte?“ ptá se nás celník. Zvažuji, mám li prozradit cíl naší cesty, ale říkám si, snad to není nějaká podpásovka. Nu odvětím “do Albánie“. V tom se celník zakření a hrdě prohlásí: "tak to se hezky otočte, dejte si těch 20 kilometrů serpentýn do Foči pěkně nanovo, neboť dál už není silnice – jaksi spadla". Paráda, to nemohl kurva někdo dát nějakou ceduli na křižovatku, abych se zbytečně nepouštěl do takových harakiri? Prej ne, ani je to nenapadlo, vždyť se lidi otočí a vyberou si jiný, o 300 kilometrů delší úsek.

Geniální, já už sotva koukám a po návratu k Foče, vyjednání natankování alespoň nějakého benzínu za eura, se vrhám ulehnout ke spánku spravedlivých. Nejprve poloha skrčence v autě, později deka u auta. Nicméně zanedlouho mě budí Dáda a vrčení Mouka – je to tady, divocí psi krouží po okolí a přemýšlí jak se mi dostat na kobylku. Raději se tedy probouzím, protahuji svoje zkřehlé kosti a nestačím se divit cože to provádí pumpař po okolí. Necelých 10 metrů od pumpy se jal pálit papírové kartony a semtam přihodí i nějaký ten plast. Kdyby mi někdo v tuto chvíli tvrdil, že po návštěvě Albánie se už podobným kratochvílím rozhodně divit nebudeme, tak bych si poklepal na čelo. Je tedy opravdu nejvyšší čas vyrazit dál.

Den druhý - 27.8.2012

Jak nám celník předešlého dne přikázal, tak i činím a vydávám se k směrem na Trebinje. Navigace ukazuje něco málo přes 140km, tak to za dvě hodinky dáme jako prd – chyba lávky.

Silnice opět začíná krásnou serpentinovou pasáží, bohužel v područí tmy a po deseti hodinách jízdy s minimálními přestávkami, je tato část cesty poněkud náročná. S postupujícími kilometry se ze silnice stává tankodrom, kdy asfalt střídají úzké pasáže udusané hlíny, které stěží poskytují prostor pro auto, nicméně mnohdy se vynoří i autobus a to mi opravdu do smíchu není. Naneštěstí po pár kilometrech už začíná sice stále zatáčkovitá, ale alespoň asfaltová silnice a tak se dá mluvit i o jízdě.  Únava si postupně vybírá svojí daň a když jsem již na dohled k Trebinje, usuzuji, že je třeba zastavit. Na hodinách je 3:40 ráno a já už mám problém udržet otevřené oči. Usínám na zhruba tři hodiny a probouzím se s ranním rozbřeskem, když už se i město Trbinje začíná probouzet k životu. Rozhoduji se vyrazit směr Nikšič a Podgorica, abychom co nejrychleji překročili hranice s Černou horou.

V plné kráse začíná vynořovat krutá realita balkánských zemí – neskutečný nepořádek. To, co jsem matně zahlédl v záři světel auta, se teď ukazuje naplno a bezostyšně na každém kroku. Hordy odpadků cestu doslova lemují. V těchto kulisách se blížíme  k hranici s Černou horou a připravujeme nezbytné doklady. Naštěstí ani zde nedohází k žádným komplikacím a my můžeme směle vykročit k překonání poslední země.

Rozhoduji se zastavit u první benzinky za hraničním přechodem, abych doplnil palivo. Na nedalekém odpočívadle se chceme občerstvit, ale během chvilky nás obklopují divocí psi, kolorit zdejších zemí. Na dalším  odpočívadle nás zase obklopuje neskutečný nepořádek, takže postupujeme dále. Naknec zastavujeme u překrásné vyhlídky, ale jen do doby, než se podíváme, jaké poklady se pod vyvýšeninou nacházejí – co se komu nehodí, patří hodit ze stráně. Otřesný a vskutku odporný pohled.

Po chvíli nacházíme jakousi zkratku na Podgoricu, která podstatně urychlí a zkrátí naši cestu a tak se jí vrháme v ústrety. V této zemi, kde maximálka na 80% silnic dosahuje závratných 60km/hod a policista je za každým druhým keřem existuje ještě ochota upozornit protijedoucí vozidla probliknutím na onoho příslušníka za keřem. Poměrně potěšující a  hlavně ulevující vaší peněžence.

Objíždíme Podgoricu a mílovými kroky se blížíme k poslední hranic a to s Albánií. Blížící se hranice je stále patrná, budovy jsou čímdál horší, nepořádku přibývá a ubývá i aut jedoucích tímto směrem, až na vozidla značky Mercedes s Albánskou či Italskou poznávací značkou. Co nás poměrně příjemně překvapuje, je kvalita této silnice – je nová a velice krásná, jakoby ani nepatřila do zdejší krajiny.

Tu se již vynořuje poslední možné problematické místo a to přechod do cíle naší cesty. Na hranici již stojí celá řada Mercedesů v různém stádiu opotřebení a polský vůz, který byl vyhmátnut bystrou policií a dohadují si podmínky proclení jakýchsi rour v jeho zavazadlovém prostoru.  Když vidíme přísné výrazy celníků, do zpěvu nám rozhodně není.

Po chvíli přicházíme na řadu a já hrdě odevzdávám veškeré možné doklady jak od pasažérů, tak i od auta samotného. Přísný pohled celníka, pečlivé zkoumání dokladů a ve mně by se krve nedořezal.  Začínám být mírně nejistý a nervy jsou napnuty k prasknutí, v tom ruka celníka vymrští doklady z okénka a se slovy čao ukazuje vypadněte než si to rozmyslím. Poděkuji, sedám rychle do auta a mizím do země zaslíbené.

Po pár metrech můj úsměv nad hladkým přechodem hranic vystřídá zděšení při pohledu na silnici přede mnou. Tedy toho, co připomíná vše možné, jen ne silnici. Že by pověsti nelhaly a vskutku zde asfalt byl neznámou veličinou? Kdepak, za dalším esíčkem je již krásná silnice, šířky naší D1, ovšem zrcadlově rovné. Kolem mě se prožene Alfa romeo s italskou značkou, rychlostí hodnou spíše závodního okruhu, než značky, která hlásá ne více než 30 a zákaz předjíždění. Bohužel za moment nás opět vítá kamenná cesta a tak to pokračuje stále dále. Potkáváme i první krávy na zdejších silnicích, kterým je nějaký provoz značně ukradený. Navigace odmítá zanedlouho poslušnost, neboť mapové podklady vznikaly asi ještě v době, kdy v Albánii nejezdili žádná auta  a tato mega silnice nebyla prozatím ani  na papíře. Snažíme se sžít alespoň s papírovou mapou, ale ani to se nám nedaří, nicméně zakrátko pochopíme, že ptát se místních nemá moc cenu – jednak neznají nic jiného než místní dialekt a jednak mapu asi vidí poprvé v životě.

Každopádně pokračujeme tedy dál a prokousáváme se prvními kilometry albánských cest – rychlost vítezí je to první co Vás napadne. Auta předjíždějící se jak to jen jde, všude haldy odpadků a nebo ohně, kde se pálí vše co hoří a v neposlední řadě na silnici jede či jde vše co se nějak pohybuje. Divoká to země říkám si, ale únava velí najít co nejdřív kemp. To se zanedlouho daří a my odbočujeme na šílenou polní cestu, která vede přímo ke kempu.

Vjíždíme na velký oplocený pozemek, kde se v rohu nachází asi pět návštěvníků, z toho většina na odchodu a snažíme se nalézt někoho, kdo by poskytl informace a uvedl nás do života kempu. V domku jsme narazili na jakousi služebnou, bar byl uzavřen, tak vyčkáváme. Zanedlouho nás osloví majitelka kempu, zasvětí nás do jeho tajů a popřeje nám příjemný pobyt. Nutno podotknout, že krom odlehlosti a klidu, toho kemp moc nenabízí – standardně sprchy, záchody, místo na mytí nádobí, bar, přípojku na vodu a elektriku. Jako bonus jsou jakési sedátka na improvizované pláži, z níž koukáte na Skadarské jezero.

A právě jezero mi málem přivodilo infarkt – musíte opustit areál kempu a vykročit do hustě rostoucí vegetace kterážto volně bují na kraji jezera. Již při vstupu jsem si všiml velkého množství pozdravů naší zvířecí říše a při pohledu na okolí jsem pochopil, odkud vítr vane. Nalevo se pasou ovce a napravo se  koupe kráva. Ne jedna a hned několik. Vítr vane, vedro k zalknutí a v jezeře jediní koupající se – stračeny. Krásné přivítání, když člověk čeká, že se po dnu v potu krve vykoupe v jezeru.

Zavládlo poněkud zklamání, ale rozhodli jsme se, že zajedeme k moři. Po vybalení tedy vyrazíme na cestu, ale nejsem asi připraven vstřebat Shkoder se svojí živelností a po chvíli se ztrácím. Místní nejsou schopni nám vyjasnit, kam se máme vydat a po chvíli tedy otáčím a vracím se směrem ke kempu, kde nakonec spokojeně usínám. Po probuzení odcházíme na večeři do místné hospůdky, testujeme Tirana beer a další místní speciality jako domácí Rakiji, takže brzy usínáme spánkem spokojených.

  

Den třetí - 28.8.2012

Na dnešek jsme se poněkud vyzbrojili – jednak zakoupenou a nastudovanou mapou města, dále informacemi od majitelů kempu a také vytrvalostí a odhodláním, že dnes město Shkoder pokoříme. Ponořujeme se tedy do víru města, s tím, že je třeba vyměnit nějakou tu měnu evropskou za zdejší albánskou. Hledáme nějakou banku a při svém hledání volného místa nechtěně zastavuji na kruhovém objezdu, načež se k nám ihned přiřítí policista s píšťalkou a plácačkou. Když na něj zamáváme mapou, a vyslovíme slovo exchange a parking, hned chápe. Nabízí nedalekou Raifaisen bank a nebo uličku, která je přímo zaslíbená řemeslu směnárníka. Vjedu tedy do ní a chápu, že zaparkovat kdekoliv bude značně obtížné. Celé město je jeden veliký galimatyáš –staví se, kde koho momentálně napadne, blinkr se nepoužívá, zato klakson je využíván hojně. Policisté sice sekundují a v nastalém chaosu se snaží píšťalkou jakkoliv usměrnit nekonečný tok aut, ale naprosto marně. Město i doprava si žije vlastním životem a žádné usměrňovače nepotřebuje. Je až s podivem, že potkat někde bouračku je prakticky nemožné, stejně jako semafory či značky. Nic co by zbytečně omezovalo plynulost tohoto chaosu není žádoucí.

Usmívá se na nás štěstí a nacpu své auto k jakési pochybné směnárně. Uzamykám Dádu s Věrčou v autě a to ihned obklopí cikánské žebravé děti. Já hodím do placu pár euro a ptám se na kurz – nezdá se mi a tak nabízí bodrý baron kurz mnohem výhodnější. Přihodím tedy víc euro a obdržím balík jakýchsi bankovech o nichž ani netuším, zdali jsou platné. Pro jistotu zastavím ještě u banky za rohem, kde za mnohem horší kurz měním další část peněz, hlavně abych se ujistitl, že ty ušmudlané a potrhané papírky co jsem dostal jsou platné. Kámen mi ze srdce spadl ve chvíli, kdy zjišťuji, že tomu tak je, jen z banky jsem dostal bankovy méně opotřebované a popsané ze všech stran.

Vyrážíme tedy do víru velkoměsta a nalézt Rozafa kastle, který se tyčí nad městem Shlodra. Je vskutku impozantní a já se pomalu sžívám se zdejším provozem. Vyjíždíme nahoru k hradu, najíždímě na soukromé parkoviště a vyrážíme hradu v ústrety. Jedná se o impozantní zříceninu na úpatí tří řek – Driny, Kiri a Buny. Místo na kterém se hrad nachází je jako stvořený pro hrad a nabízí impozantní rozhled do okolí. Vstupné ve výši 200 LEK se zdá jako velice vstřícné a my trávíme více jak dvě hodiny jeho prohlídkou.  Zakupujeme i první suvenýr v podobě červeného trika a dvouhlavé orlice, neboť co víc vystihuje tuto zemi?

Po zhlédnutí hradu je čas vyrazit směrem k moři – láká nás návštěva pláže Velipoja, která leží na samé hranici s Černou Horou. Při příjezdu na hlavní pláž jsme skutečně zděšeni – tisíce lidí tísnících se pod slunečníky, které jsou rozestavěny tak natěsno, že mezi nimi nelze ani projít: Sem skutečně nejdeme, a ani náš pes by toto nedal. Po nějakém doptání a chvilkovém pátrání při němž vjedeme komusi na zahradu, se dostáváme na pláž ADA, které je sice soukromá a platí se nějaký ten LEK za pobyt, ale alespoň je zde klid a pohoda. Nesmíte se ovšem podívat na sousedící pláž, jež je sice zadarmo, ale připomíná spíše smetiště. Haldy odpadků se táhnou daleko za obzor, stejně jako primitivní příbytky chránící před sluncem. Drsné paradoxy.  Moře shledáváme neskutečně studené a slané, ale jsme rádi, že se máme kde smočit. Horko je opět neskutečné a není se kam před ním schovat. Na pláži se pohybují různé druhy občerstvení a nejvíce mě pobavila úprava stavebního kolečka na pojízdný gril. Levné, ale funkční.

Cestou zpět se plně ponoříme do koloritu zdejší země – krávy, ovce, prasata vracející se z pastvy a jdoucí po hlavní silnici, mnohdy přebíhající ze strany na stranu, k tomu celá řada roztodivných vozidel a koňských povozů utvářejí zajímavý a kontrastní kolorit zdejší země. Na jedné straně luxusní auta na druhé straně pastevecké domky, mnohdy slumy a povozy z předminulého století. K tomu všudy přítomné ohně, kde se s radostí pálí vše, co hoří a po okolí se tak line neskutečný zápach hořících plastů, což jen dotváří barvitou mozaiku této země.

První zážitky jsou opravdu barvité a samou radostí po cestě zpět do kempu zastavuji na místním tržišti a za pomoci rukou a nohou zakupuji vinné hrozny, broskve a nějaký ten meloun. To ještě netušíme, že se staneme nadšenými odběrateli zdejšího ovoce, neboť tak dobré u nás vskutku neseženeme.

Zmoženi únavou a prvotními zážitky, ukuchtíme stravu kosmonautů, neboli instatní cosi, a je čas se odebrat na kutě :-)

 

Den čtvrtý - 29.8.2012

Dnešní program dne měl být ve znamení dalších pamětihodností a hradů ve městech Lezhe a Kruja. Ráno tedy usedáme do vozu a vyrážíme na spletitou cestu Shkoderem a jeho zákoutími. Naštěstí albánský provoz se mi dostává do krve stále více a musím konstatovat, že mi vyhovuje tento zdánlivý chaos mnohem více, než pražské křižovatky svázané semafory a značkami. Moje schopnost manévrovat v terénu mnohdy vyleká i rodilé domorodce a klakson se mi stává věrným společníkem.

Projedeme tedy město a vydáváme se směrem na Tiranu. Na konci města vidíme místní rybáře, jak bezelstně nahazují udice z mostu přímo do řeky a ani se nenamáhají jít dolu k vodě. Nalovené kapříky umisťují do akvárií podél silnice a snaží se je prodat projíždějícím řidičům.

Cesta ubíhá bez větších komplikací a dorážíme tak na zácpu u města Lezhe, dáli se ta skrumáž troubících a různě kličkujících aut, motorek, kol a pěších nazvat provozem. Vše doplňuje bezradně stojící policista, který nemá šanci na tento chaos vůbec zareagovat, natož aby do provozu jakkoliv mohl zasáhnout. Vrhám se tedy po hlavě do skrumáže a pomalu se linoucí šňůry aut mířících do centra města. Naštěstí zde ukazatele přežily bez úhony a na další křižovatce za vytrvalého troubení proplouvám na odbočku směr hrad Lezhe. Cesta se vine do strmého kopce, ale je krásně upravená z čerstvě položených kamenů. Pod hradem se nachází stejně krásně upravené parkoviště a nic, krom troubení, které k nám doléhá z města pod námi, nedává tušit, čím jsme museli projet.

U vstupu do hradu sedí dva bodří Albánci, tedy jeden Albánec a jeden Řek – Francesko a Nikolaj. Dáda se s nimi hned dává do řeči a vytahuje tajemný trumf v podobě nespecifikované kombinace ruštiny, češtiny, němčiny a angličtiny. Albánci to do nás perou hlava nehlava a hovor nabírá grády. Do toho vstupuje Mouk, který se od tohoto dne stává psíkem Buby. Jedná se o zdrobnělinu Italského původu pro malého psíka a toto oslovení nás nadále provází celou Albánií.  Jak se v Albánii ve všech koutech země vyskytují divocí psi a Albánci zrovna přátelstvím k nim nijak nevynikají, náš Mouk je středem zájmu kam jen vstoupíme. Volajíce Bubíí, a snažíce se s nim vyfotit v nejnemožnějších situacích, Mouk tohoto postavení náležitě využívá a rád se stává středem zájmu.

To jsme ale trošku odbočili, vraťme se zpět k zřícenině uvedeného hradu – je jak jinak než obrovský, nádherně udržovaný hrad a vlezné směšně levné (100 LEK). Výhledy do samotného města jsou skvostné a my zde trávíme notnou chvilku v úmorném vedru. PO návratu zpět ke vstupu se opět pouštíme do znakové a posunkové řeči s Frančeskem a Nikolajem a aby toho nebylo málo, přidává se ještě místní rodina. Absolutně vtom zmatku ztrácím přehled kdo, co, kdy, komu říká, ale všichni, až na mne, si zřejmě náramně rozumí. Nikolas nám ještě vysvětluje, že na základy hradu byly použity kameny řeckého původu z bývalého kláštera na protilehlém kopci. Je na to jakožto rodilý řek náležitě hrdý. Zasvěcuje nás i do tajemství, že zatímco základy z neskutečných balvanů jsou jen volně seskládány, na mnohem menší kameny byla již využita jakási malta, kde hlavní součástí byla vlna z ovcí, respektive tak jsme to pochopil z jeho posunků a skřeků. Nicméně nastává čas poledního klidu a Frančesko ho již honí ať nechá vyprávění, ať mohou vypadnout na zasloužený odpočinek.

Sjíždíme dolů a já se již snažím další největší atrakci tohoto města, která zásadně ovlivnila dějiny albánie – hrobku národního hrdiny Skadenberga. Nalézám jí v podstatě ihned, neb mnumentální mozaika vlajky Albánie je nepřehlédnutelná. Zastavuji na prvním možném místě pod značkou zákaz zastavení, uzamykám volant a doufám, že pověsti o tom, že Albánci jsou natolik hrdí, že si nedovolí cokoliv ukradnout nelžou. Co se týká samotného zákazu, nechává mě klidným  - v Albánii jsou značky jen aby sloupy nebyly prázdné a bylo do čeho střílet, ale nějakou přidanou hodnotu rozhodně nenabízejí.

Vstupujeme do úžasného komplexu a zadaří se nám zastihnout i velice příjemnou průvodkyni, studentu historie, která nám plynulou angličtinou vypráví historii pro Albánce natolik důležitou.

Zavítáme během výkladu i na město Kruja a jeho hrad a je nám zdělena docela důležitá informace, že i zde je poněkud delší polední pauza ( 13-16:00), takže nemusíme nikam spěchat. Rozhoduji se tedym že vyrazíme za dalším historickým skvostem tj. amfiteátr v Durresi.

Do města dorážíme poměrně v pohodě a poznáváme i zdejší dálnice – tempo albánských řidičů se stává vražedné a každý se ze svého povozu snaží vymáčknout maximum, ať je to luxusní mercedes S klase, nebo povoz tažený koněm. Ano i když značky na vjezdu hovoří jasně a koně, krávy, kola a mopedy na dálnici nesmí, realita je zcela opačná. Do toho se kolem vás prohání mladíci na mašinách, oblečení v trenkách, triku a žabkách, přičemž ač je jejich rychlost vskutku kosmická, helmu, nebo jen brýle považují za zbytečnost.

Po menším bloudění v měste Durres nalézám místo k zaparkování, vyndavám průvodce a jdu hledat amfitrátr. Mezitím nalezneme další historické misto z dob řecka a také Bena, bodrého horala, který se nám snaží pomoci nalézt amfiteátr. Byť je místní, o takovéto památce nic neví, ale prozrazuje nám, co všechno v horách pěstuje a čemu se na jeho ranči daří. 

Dorážíme k amfiteátru a já se osměluji a zaplatím celých 300LEk za osobu jakožto vstupné - není to málo, ale nejbližší amfiteátr je v Itálii a tak není nazbyt. Památka je to monumentální a dýchna na Vás duch doby, každopádně slepice nalézající v jednom ze starobylých vchodů působí poněkud komicky. Procházíme ještě městro a jeho okolí a vydáváme se zpět na hrad Kruja.

....stále nedopsáno...

Komentáře

Zdar, netrpělivě očekávám pokračování! ;-)

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.